Povídka- Prázdnota pod nohama

Dneska mi je nějak divně. Bolí mě hlava, což mám ale asi z toho, že jsem to přehnala s telefonem, a nějak divně cítím srdce. Jako kdybych se motala nebo co. Absolutně nechápu co se se mnou děje. Ale teď už k věci. Přemýšlela jsem, komu se mám svěřit a nikdo pořádný mě nenapadl, a tak jsem zvolila blog. Znáte to, když chcete pomoct své kamarádce, ale ona se nenechá a má vám to za zlé? Když jí chcete pomoct, ale místo toho se spolu jenom přete, a ona se pak naštve, i když to vlastně myslíte dobře? Tak přesně tohle se mi stalo. Cítím se po tom nějak zvláštně sama, a mrzí mě to. Cítím, že ji chápu i když si to nemyslí, a před chvílí jsem cítila díru, díru někde uvnitř mě, pokud se to ještě přes divný tlak na hrudi který cítím cítit dá, a chvíli se mi zdálo, že nemám půdu pod nohama. Že se nemám komu svěřit... jakoby byla kolem mě prázdnota. No, každopádně, to jsem právě teď udělala, svěřila jsem se vám, a možná je to lepší. Už to zase skoro vidím normáně. A aby jste tady nečetli jen mé citové výlevy, rozhodla jsem se napsat smutnou,- jak jinak :D povídku. Je o dívce, která neměla dobrý den a ztratila půdu pod nohama. Snad se vám bude líbit, a nechte mi prosím názory v komentářích. xxx



,,Víš Tallie," promluvil David. Dneska mi celý den připadal nějak nervózní, pořád se divně tvářil a skoro se mnou nemluvil. Až teď, když jsem se ho zeptala, co se děje. David je můj kluk, a to už od školky. Jednou jsme si na procházce řekli, že se máme rádi, a tak vznikl náš vztah. Oba jsme se sice od školky až do nynější deváté třídy hodně změnili a to nejen vzhledem, ale i povahově, ale pořád jsme spolu, a možná že hlavně proto, že když mi umřel táta, David mě plně podporoval, snažil se mi pomoct a to ucelilo náš vztah. Od té doby co táta umřel Davida moc potřebuji. Od té doby jsme se ještě více i s našimi novými rozdíly sblížili.
,,Já myslím, že už to mezi námi nefunguje,"
Chvíli jsem mlčela. Vlastně jsem ani nepochopila, co mi to tady říká. Pak na mě ale jeho slova dolehla.
,,Cože? Proč?" řekla jsem vyděšeným hlasem. 
,,No prostě, už tě asi nemiluju, a ty mě už nepotřebuješ, takže..." odpověděl s očima sklopenýma do země. Okamžitě se mě zmocnila panika a smutek. Jako kdyby mi do srdce někdo střelil šíp.
,,Já tě ale potřebuju," oponovala jsem, a jen těžko skrývala slzy. Cítila jsem, že nemá pravdu. Mlčel.
,,Takže je konec?" špitla jsem tiše.
Přikývl.
K tomu nebylo co dodat. Otočila jsem se na patě, a s brekem vyběhla ze třídy, i přes volání učitele, že ještě nesmím. Pak ale zazvonilo, což znamenalo, že celé vyučování skončilo, takže mi už nic nebránilo beztrestně běžet na dívčí záchodky. Zamkla jsem se do jednoho z nich, a tiše plakala. Když mi pak slzy vyschly, a zůstala ve mě jen strašně velká bolest, začaly mi v hlavě proudit myšlenky. Co když se mnou byl jen proto, že mi umřel táta a nemohl se se mnou rozejít? Co když už mě nemiloval celou tu dobu?
Slzy, které mi došly, se zase objevily, a to v plném proudu. Vzpoměla jsem si na den, kdy měl táta nehodu.
,,Miluji tě," zašeptal v ten den David, když jsem mu s nářkem vpadla do naučí. ,,Ty to zvládneš,"
Jenže jsem to nezvládla. Ještě pořád mě to moc bolelo, ale má láska k Davidovi, a štěstí že s ním jsem, zaplňovalo díru kterou jsem v sobě měla kvůli tátově odchodu. Teď ale ta díra byla zpátky, a dvakrát větší! Začala jsem mít pocit, že nemám půdu pod nohama, že nemůžu za nikým přijít, za nikým, kdo by mě objal nebo utěšil... 
,,Sakra!" vykřikla jsem v náhlém návalu vzteku, a vší silou praštila rukama do dveří. To jsem ale neměla dělat. Nechtíc jsem se od nich odrazila, a spadla hlavou na toaletu. Brzy jsem ztratila vědomí..
Nevím, co to bylo. Nevím, jak to, ale zdál se mi sen. Pokud to tedy sen byl...
Byl šťastný, veselý a krásný. Sálala z něj síla, a dobrá energie.. Byla v něm žena. Obrys ženy ve zlatém světle. Kolem ní byla ta energie. Byla jako slunce nad mraky, a jako poklad, který nikdy nechcete ztratit.
Když jsem otevřela oči, uvědomila si, kde jsem a co se stalo. Mírně mě bolela hlava. Zase jsem začala plakat. Pořád jsem ale cítila tu energii, i když jsem byla při vědomí. Nevím, kde se ve mě vzala. Ale byla dobrá, uklidňující. Nadechla jsem se, a díky ní se donutila vstát. Pak jsem si utřela slzy. Všechno ještě strašně moc bolelo,  byla jsem slabá, uvědomovala jsem si to teď více, než kdy dříve, ale najednou jsem měla pocit, že s tím alespoň můžu zkusit bojovat.

Taak co? Názory? :D prosííím napište mi nějaký!






2 komentáře:

  1. Poviedky zvyčajne nečítam, ale táto sa mi veľmi páčila :) máš talent na písanie :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji! Ani nevíš, jak mě tvůj komentář potěšil :) ❤

      Vymazat

Podzimní nemoci- Co dělat, když jsme nemocní?

Blíží se podzim. Bude tu za pár dní. Léto odejde, na stromech se začnou listy barvit do ruda, vítr najednou přibere na síle a vykouzlí vám p...